Regionální nemocnice nelze hodnotit jen podle počtu výkonů. Drží nepřetržitou pohotovost, vzdělávají zdravotníky a přebírají pacienty k doléčení. Pokud jim centralizace vezme práci i příjmy bez náhrady, oslabí to celý systém, varuje předseda představenstva MMN,a.s. Jiří Kalenský.

Společnost MMN, a.s. provozuje nemocnice v Jilemnici a Semilech. Jilemnice zajišťuje především akutní péči a Semily se zaměřují na následnou péči a rehabilitaci. Obě nemocnice také disponují širokou škálou odborných ambulancí. Pro oblast západních Krkonoš a Podkrkonoší jsou tak nejbližším místem, kam lidé míří s úrazem, náhlými zdravotními potížemi nebo za doléčením.

Jak se nemocnic v regionech dotkne přesun výkonů do velkých center a proč by se neměly hodnotit jen podle počtu ošetřených pacientů, vysvětluje v rozhovoru předseda představenstva Jiří Kalenský.

Jakou nezastupitelnou roli mají regionální nemocnice a proč ji běžné úhrady neumějí plně zachytit?

Regionální nemocnice musí být připravena pomoci 24 hodin denně, sedm dní v týdnu bez ohledu na to, kolik pacientů právě přichází. Je prvním místem, kam směřují lidé s úrazem, náhlou bolestí, dušností nebo jiným akutním zdravotním problémem. Musí proto nepřetržitě zajišťovat dostupnost lékařů a sester, laboratoří, zobrazovacích metod, intenzivní péče, anesteziologie i operačního týmu.

Většinu běžných a středně závažných stavů regionální nemocnice vyřeší sama. U velmi závažných nebo vysoce specializovaných případů pacienta stabilizuje a předá do specializovaného centra.

A právě zde vzniká problém, který běžný systém úhrad neumí vždy plně zachytit. Nemocnice nemá náklady pouze tehdy, když pacienta skutečně ošetřuje nebo operuje. Platí také za to, že je připravena zasáhnout.

Pokud se část plánovaných nebo složitějších výkonů přesune do velkých center, regionální nemocnici část příjmů ubude, ale velká část nákladů zůstává. Stále totiž musí být připravena zajistit akutní péči a bezpečnost obyvatel celého regionu. Hodnotu regionální nemocnice proto nelze měřit pouze počtem provedených výkonů. Její zásadní hodnotou je také nepřetržitá dostupnost a připravenost péče v místě, kde ji lidé potřebují.

Co se s nemocnicí může stát po ztrátě významné části výkonů a proč nelze omezit jen jeden obor?

Omezení významné části výkonů nemusí zasáhnout pouze jedno konkrétní oddělení. Může postupně ovlivnit fungování celé nemocnice. S menším počtem výkonů klesají příjmy a nemocnice má méně prostředků na investice, vzdělávání zaměstnanců nebo zlepšování pracovních podmínek. Zároveň ubývá odborně zajímavé práce pro zkušené lékaře a mladší zdravotníci mají méně příležitostí získávat potřebnou praxi a profesně růst.

To může vést k odchodu části personálu do větších center. Pokud se tým zmenšuje a současně klesá počet prováděných výkonů, může být stále obtížnější udržet odbornost pracoviště, potřebné akreditace i rozsah poskytované péče. Nemocnice se tak může dostat do začarovaného kruhu: méně výkonů znamená méně příjmů a odborných příležitostí, následně méně personálu a menší tým pak může být důvodem k dalšímu omezování péče.

Nemocnici totiž nelze rozdělit na jednotlivé, na sobě nezávislé obory. Jednotlivá oddělení se navzájem potřebují. Chirurgie se neobejde bez anesteziologie, intenzivní péče, laboratoří, zobrazovacích metod nebo zkušených sester. Porodnictví potřebuje mimo jiné dostupnou operační péči, péči o novorozence a krevní banku. Urgentní příjem zase může dobře fungovat pouze tehdy, pokud má k dispozici specialisty a oddělení, která pacienta po prvotním vyšetření převezmou a zajistí jeho další léčbu.

Oslabení jednoho oboru proto může postupně oslabovat i ostatní části nemocnice. Pokud některý z klíčových článků přestane být personálně nebo odborně udržitelný, část jeho práce musí převzít ostatní pracoviště nebo musí být pacienti převáženi jinam. V krajním případě tak nemocnice může postupně ztrácet schopnost poskytovat v potřebném rozsahu i základní akutní péči, kvůli které ji region potřebuje.

Jak přesun výkonů ovlivňuje vzdělávání mladých lékařů a jak by měla specializační příprava fungovat?

Mladý lékař potřebuje během svého vzdělávání získat zkušenosti s co nejširším spektrem pacientů a postupně se naučit samostatně rozhodovat. Regionální nemocnice a velká specializovaná centra mu přitom nabízejí rozdílné, ale stejně důležité zkušenosti. V regionální nemocnici se každodenně setkává s běžnými i akutními stavy a učí se komplexně pečovat o pacienta. Ve specializovaném centru naopak získává zkušenosti s nejsložitějšími diagnózami a vysoce specializovanými výkony.

Pokud se však z regionálních nemocnic přesune příliš velká část odborných činností, může to ovlivnit i jejich schopnost mladé lékaře vzdělávat. S menším počtem a užším spektrem výkonů může být obtížnější udržet potřebné akreditace a zkušené školitele. Pracoviště se zároveň stává méně atraktivní pro absolventy, kteří hledají místo, kde získají dostatek praxe a budou se moci profesně rozvíjet.

Smysluplným řešením je proto propojení regionálních nemocnic se specializovanými centry. Lékaři mohou během specializační přípravy mezi pracovišti pravidelně rotovat.

Takový systém mohou doplňovat společná indikační jednání, odborné stáže, telemedicínské konzultace a další formy spolupráce. Cílem není rozhodovat, zda se má lékař vzdělávat v regionu, nebo ve velkém centru. Potřebuje zkušenost z obou prostředí. Regionální nemocnice si díky tomu může udržet odborné týmy a schopnost vzdělávat další generaci lékařů, zatímco specializovaná centra získávají kolegy se zkušeností s každodenní péčí o pacienty mimo velká centra.

Mají regionální a fakultní nemocnice srovnatelné podmínky k financování nepřetržité dostupnosti péče?

Ne vždy a jejich financování navíc nelze jednoduše porovnávat. Fakultní nemocnice vedle běžné zdravotní péče zajišťují také výuku, výzkum a nejnáročnější specializované programy. Mají proto jiné postavení i strukturu nákladů než regionální nemocnice.

Podstatná je ale jiná otázka: zda je srovnatelná péče poskytovaná ve srovnatelné kvalitě a náročnosti také srovnatelně hrazena. Pokud mezi nemocnicemi přetrvávají rozdíly v úhradách, může mít jedno pracoviště více prostředků na mzdy, modernizaci přístrojů nebo získávání nových zaměstnanců, aniž by tento rozdíl nutně odpovídal kvalitě konkrétní poskytované služby. V dlouhodobém horizontu tak mohou rozdílné podmínky ovlivňovat i schopnost jednotlivých nemocnic udržet personál a rozsah péče.

Proto je důležité rozlišovat platbu za poskytnutou péči a platbu za samotnou připravenost nemocnice. První část financování vychází z toho, kolik pacientů nemocnice skutečně ošetří a jakou péči jim poskytne. Druhá by měla zohledňovat náklady, které vznikají už tím, že musí být péče nepřetržitě dostupná.

Urgentní příjem, operační tým, laboratoř, zobrazovací metody nebo intenzivní péče totiž musí být připraveny 24 hodin denně, i když je právě nikdo nevyužívá. Nemocnice tedy neplatí pouze za samotné ošetření pacienta, ale také za lidi, technologie a infrastrukturu, které čekají v pohotovosti pro případ, že budou potřeba.

Pokud od regionální nemocnice požadujeme nepřetržitou dostupnost určité péče, její financování by mělo zohledňovat i náklady na tuto připravenost, nejen počet provedených výkonů. Taková úhrada by zároveň měla být podmíněna jasnými pravidly – například požadovaným personálním zajištěním, dostupností péče a sledováním kvality a výsledků.

Jaká je úloha regionální nemocnice po návratu pacienta ze specializovaného centra?

Zásadní. V místě bydliště se má odehrávat doléčení, rehabilitace, část kontrol a příprava na návrat domů. Blízkost rodiny není jen komfort navíc, ale součást úspěšné dlouhodobé péče, zejména u starších, neurologicky postižených a dlouhodobě nemocných pacientů. Centrum má předat léčebný plán a zůstat odbornou oporou. Regionální nemocnice, ambulantní specialisté a praktický lékař pak zajišťují každodenní kontinuitu péče.

Jakou roli má MMN plnit v nemocniční síti Libereckého kraje a v oblasti Podkrkonoší?

MMN má být silnou regionální nemocnicí pro oblast západních Krkonoš a Podkrkonoší. Jejím úkolem není nahrazovat fakultní nebo vysoce specializovaná centra, ale zajišťovat obyvatelům i návštěvníkům regionu nepřetržitě dostupnou akutní, diagnostickou a plánovanou péči. V horské oblasti je tato role mimořádně důležitá kvůli delším dojezdovým časům, proměnlivému počasí, vysokému turistickému ruchu a sezonnímu nárůstu počtu úrazů. Nemocnice musí zvládnout většinu běžných akutních stavů, rychle stabilizovat pacienty se závažnými diagnózami a do vyšších center předávat pouze ty, kteří skutečně potřebují superspecializovaný výkon. Po jeho dokončení by měla pacienty opět přebírat k doléčení a rehabilitaci. Jilemnice přitom zajišťuje především akutní a operační péči, zatímco Semily rozvíjejí následnou péči a rehabilitaci. Pacient tak může projít jednotlivými fázemi léčby v rámci jednoho poskytovatele a bez zbytečných převozů do vzdálených zařízení.

Jaký význam má regionální nemocnice pro celé území a jak by měl vypadat její vztah se specializovanými centry?

Regionální nemocnice často patří k největším zaměstnavatelům, udržuje v území kvalifikované profese a ovlivňuje jeho atraktivitu pro rodiny i investory. Její oslabení může urychlit odchod mladých lidí a snížit schopnost regionu reagovat na pandemie, hromadná neštěstí nebo přírodní katastrofy. Regionální nemocnice a specializovaná centra přitom nemají být soupeři o pacienty, ale dvěma částmi jednoho léčebného řetězce. Centrum má poskytovat péči, která vyžaduje mimořádnou koncentraci zkušeností a technologií. Regionální nemocnice má rychle diagnostikovat a stabilizovat pacienty, léčit běžné a středně složité stavy a po specializovaném výkonu převzít pacienta zpět k doléčení. Pokud stát tuto roli jasně vymezí, finančně ocení dostupnost péče a podpoří společné vzdělávání, nepřipraví regiony o schopnost poskytovat skutečnou nemocniční péči.

Na otázky odpovídá předseda představenstva MMN, a.s. - MUDr. Jiří Kalenský.