Úvod > - nemocnice Jilemnice > Historie

Z historie Masarykovy městské nemocnice v Jilemnici

První doklady systematičtější zdravotní péče se v našem regionu objevují až od 18. století. Zasloužil se o ni hraběcí rod Harrachů. Hrabě Alois Tomáš Raimund nechal totiž roku 1710 v Horní Branné vystavět špitál pro šest chudých mužů a šest chudých žen. Dle dobových pramenů se jim zde dostalo bezplatného zabezpečení včetně stravy a oděvu (nosili modré kabáty s hraběcím erbem na prsou). Ročně navíc každý obdržel služné 58 zlatých 42 krejcarů. Měli jedinou povinnost – pokud to ovšem jejich zdravotní stav dovoloval – odebrat se vždy v 15 hodin po úderu zvonu na špitální věžičce do špitální kaple sv. Aloise k modlitbám. 

V době sedmileté války vydal hrabě Arnošt Quido nařízení, jimiž výrazně ulevil strádajícímu obyvatelstvu. Skupině „bídných nemocných, kteří žádné pomoci odnikud se nadíti nemohou,“ zajistil neprodleně pomoc. Povolal na jilemnické panství věhlasného lékaře Jana Kittla. „Má být posílán od vesnice k vesnici a nařizuje se mu, aby zámožné i chudé nemocné ošetřoval, starému jilemnickému lékaři neprodleně zprávy podával, po dohodě s ním urychleně potřebné léky předepsal a okamžitě je ­zvláš­tními posly do vesnic farářům, případně rychtářům nebo učitelům rozeslal…“

Zvláštní zdravotnická opatření byla nařizována v dobách velkých epidemií – omezoval se pohyb obyvatelstva, zvýšenou měrou se dbalo na hygienu, ovšem v rámci dobových představ. Netřeba jistě zdůrazňovat, že v lidovém prostředí byla tato nařízení nezřídka přijímána s nechutí či obcházena.

V roce 1832 zasáhla město obrovská epidemie cholery. Jilemnický vrchní Novák nařizuje na základě krajských oběžníků, aby byly zasypávány kaluže močůvky, aby se zakrývaly záchodové jímky a z přelidněných bytů, kde vznikají „zdraví škodlivé výpary“, byla část obyvatelstva přemístěna. Nařízení se však většinou míjela účinkem a cholera si v Jilemnici denně vyžádala sedm až devět obětí.

Datum zřízení prvního jilemnického „špitálku“ (kronika uvádí i označení chorobinec, chudobinec, nemocnice) neznáme. Podle Kazdovy kroniky víme, že v letech 1830–1871 sídlil v domě čp. 65 na vysokém břehu v dnešní ulici Na Vrších. Péče zde byla nesrovnatelně horší než v hraběcím špitále v Horní Branné. O nemocné se zde nějaký čas staral, jistě při občasných návštěvách místního lékaře, František Mládek, původním povoláním tkadlec. Rád pil a pak si podle kronikářova svědectví počínal jako blázen. Později (to ovšem svou funkci již dávno nevykonával) skutečně v blázinci skončil. Nemusíme jistě zdůrazňovat, že takovéto zařízení bylo pro občany ztělesněním nejhoršího utrpení a skončit ve špitálku se rovnalo naplnění jednoho z nehorších možných údělů. Proto se každý, kdo jen trochu mohl, odchodu do chorobince zuby nehty bránil.

V letech 1871–72 byla postavena nová nemocniční budova (označovaná občas opět jako špitálek či chorobinec). Nesla čp. 261 a stávala v Roztocké ulici a pořízeno do ní bylo osm postelí, stůl a židle. Svým charakterem představovala spíše chorobinec a vbrzku byla přeměněna v obecní chudobinec. Ti, kteří jen trochu mohli, si museli vypomáhat žebrotou… Ve městě v té době působili tři lékaři, tři porodní báby a jeden lékárník.

Město Jilemnice mělo rovněž jednu z prvních lékáren v regionu. Svému účelu zde sloužila Šallerova lékárna na náměstí, zřejmě od r. 1817.

Péči o nemocné sloužil rovněž dům dr. Feyfara čp. 240 ve Valdštejnské ulici.

V roce 1916 byla část zdravotní péče o raněné organizována také v improvizovaném lazaretu v místní sokolovně.

Dnešní Masarykova městská nemocnice v Jilemnici měla svého přímého předchůdce. V roce 1877 byla vybudována první skutečná nemocnice znamenající zásadní zlom v péči o nemocné. Dobové prameny poznamenávají, že široko daleko takové nebylo. Sídlila v čp. 263 v ulici Geologa Pošepného. Dnes je zde ortodontické centrum.

Masarykova všeobecná veřejná okresní nemocnice v Jilemnici, v místech, kde se nyní nacházíme, byla postavena v roce 1934.

V „Pamětním spisu“ z roku 1935 k otevření nové nemocnice správce Josef Ševčík mj. uvedl:

Nemocnice v ulici Geologa Pošepného trpěla četnými vadami a nedostatky, na něž byl okresní výbor politickými úřady a zemským výborem při občasných prohlídkách upozorňován. Trpěla naprostým nedostatkem místa, a bylo proto nutno vážně uvažovati o jejím rozšíření. Toto však bylo ztíženo, ba znemožněno tím, že nemocnice ležela uprostřed města ve středisku nejživější komunikace. Bylo proto ve schůzi okresní správní komise ze dne 17. ledna 1925 upuštěno od rozšíření dosavadní staré nemocnice a usneseno postaviti nemocnici novou.

V lednu 1934 bylo zakoupeno vnitřní zařízení do budovy ­chirurgicko-interní, hospodářsko-administrativní a do infekčního ­pavilonu. Na jaře 1934 byly zadány řemeslné a jiné práce pro infekční pavilon a v dubnu 1934 kolaudační komise Zemského úřadu v Praze povolila přestěhovat nemocniční provoz do nových budov. Před zprovozněním byly nové budovy zpřístupněny k prohlédnutí ­veřejnosti.

Pohled na nemocnici z JVDne 17. dubna 1934 byli do nových prostor přestěhováni nemocní a nemocnice prakticky zahájila svou činnost. Tento datum byl označen za den vzniku nové Masarykovy nemocnice.

V Pamětním spisu k otevření nové Masarykovy všeobecné ­veřejné okresní nemocnice v Jilemnici z roku 1935 byl rovněž ­popsán okamžik oficiálního pojmenování nemocnice:

„Ve schůzi okresního výboru, konané dne 28. 2. 1930, bylo jednomyslně usneseno – u příležitosti 80-tých narozenin p. presidenta Československé republiky – požádati kancelář presidenta republiky, aby za jeho zásluhy o naší samostatnost, směla se nazývati projektovaná nemocnice ,Masarykova’. Po dostavbě této nemocnice byla žádost opětována a výnosem Kanceláře presidenta Československé republiky v Praze ze dne 20. 12. 1934, č. D. 8/903/34, p. president Československé republiky svolil, aby okresní v. v. nemocnice v Jilemnici byla pojmenována ,Masarykova’.“

Nemocnice tedy byla otevřena, pacienti si užívali nebývalého pohodlí nových prostor a společně s lékaři výhod moderních přístrojů a vybavení. Na pozadí této slavnostní události Jilemnice žila svými běžnými radostmi a starostmi.

V době okupace, v letech 1939–1945, nemocnice zpočátku zůstávala v podřízenosti Okresního výboru v Jilemnici. Při tehdejším zemském zřízení však do činnosti nemocnice významným způsobem zasahoval i Zemský úřad v Praze. V polovině roku 1942, v souvislosti se zrušením jilemnického okresu, zanikl okresní výbor zcela. Přímé řízení od tohoto okamžiku náleželo okresnímu hejtmanovi v Semilech, jímž byl známý MUDr. Schiepek, dle pamětníků označovaný jako představitel „vyvolené rasy“. Určité pravomoci patřily i nadále Zemskému úřadu (tzv. die Landesbehörde) v Praze. Ten rozhodoval např. o zaměření činnosti nemocnice, systemizaci lůžek, ustanovování lékařů, a také, což se zanedlouho plně projevilo, o osudu nemocnice. Pražský zemský úřad také prosazoval, aby byl zemský fond co nejméně zatěžován náklady nedobytného léčebného. To vše za situace, kdy vedení okresu i země bylo plně v rukou Němců. V čele nemocnice, která se v tomto období nazývala Všeobecná veřejná nemocnice, stáli primář MUDr. Ladislav Petrlák a správce Josef Ševčík. První z nich zodpovídal za lékařský úsek, druhý za hospodářsko-správní vedení. V nemocnici byli zpočátku ošetřováni a hospitalizováni jak němečtí vojáci, úředníci apod., tak čeští občané. S přibývajícími zraněnými a nemocnými německými vojáky Němci zabrali celou budovu.

Z hlediska organizačního uspořádání nebyly jednotlivé lékařské odbornosti specializovány, jako je tomu dnes. Existovalo zde všeobecné oddělení (zahrnující dnešní chirurgii a internu v nejširším slova smyslu) a bylo zde oddělení porodní, obě v hlavní budově. V této budově byla i vodoléčba, diametrie, elektroléčba a rentgen.

Infekční pavilon byl umístěn v budově dnešního dětského ­oddělení. V něm byla také umístěna zemská léčebna plicní TBC.

Hospodářsko-technická správa byla umístěna v prostoru své současné dislokace. K nemocnici navíc patřila, dnes již neexistující, vrátnice a objekt márnice, který svému účelu slouží dodnes. Vchodem z pravého boku hlavní budovy byly zpřístupněny dva nebo tři pokoje, kterým se říkalo „protektorát“. Zde byli umísťováni nemajetní pacienti. Jednalo se o převážně starší občany, jejichž věk byl často až 90 let a více. Jejich onemocnění byla vážná, často však jen hledali útulek, zejména v zimním období. Přes vstřícný přístup nemocnice zesiloval tlak na snižování léčebného, což v konečném důsledku přinutilo tehdejší vedení nemocnice k zrušení „protektorátu“.

Postupně také docházelo ke změnám úhrad ošetřovacích nákladů za pobyt v nemocnici. Osoby samostatně výdělečně činné a nepojištěné byly povinny hradit celé náklady ze svého, byli to tzv. samoplátci. Pojištěnci z titulu zaměstnaneckého poměru na tom byli různě. Rozlišovalo se mezi státními zaměstnanci, soukromými zaměstnanci a dělnickými pojištěnci. Byly zde rozdíly v době, po kterou nositelé pojištění hradili celé náklady, a rozdíly v příspěvcích na léčení rodinných příslušníků. Další rozdíl byl i mezi dělníky pojištěnými na území Protektorátu Čechy a Morava a dělníky, kteří pracovali mimo naše území a byli pojištěni u tzv. říšských pojišťoven (např. Ortskrankenkasse ve Vrchlabí).

Náklady léčebného či neuhrazené zbytky byly pečlivě evidovány a důrazně vymáhány až do úplného zaplacení.

Systém vymáhání pohledávek byl natolik propracovaný a okruh povinných osob natolik široký, že platební povinnost postihla nezřídka i osobu příbuzensky značně vzdálenou. Pokud neprovedli úhradu ani příbuzní, byla tato povinnost přenesena na tzv. domovskou obec, která měla k občanovi povinnosti z titulu domovského práva.

Tento striktní systém, vyžadující mít za každou cenu zajištěnou úhradu, se logicky projevil v některých případech v druhu, rozsahu a délce léčení, i když jinak byla péče jilemnické nemocnice nesporně na výši. Majetní občané nadále využívali ve značné míře nadstandardních pokojů s nejvýše dvěma lůžky, kde bývali umisťováni tzv. primářovi nemocní. Obdobně jako je tomu dnes, platili vyšší denní taxu a navíc prováděli úhradu honoráře primáři dle dohody.

Počet systemizovaných lůžek v době okupace  byl kolem 140. V letech 1942–1943 byl však tento počet výrazně překračován. Zdravotnickou péči zajišťovali tehdy, společně s primářem MUDr. Petrlákem, dva sekundární lékaři, jeden operační zřízenec a 12 sester. V předválečném období přitom dosahoval stav nemocných něco přes 200, za rok 1942 prošlo nemocničními lůžky asi 2 700 nemocných (pro srovnání, dnes je to cca 7 500 pacientů za rok). Vysoký denní stav byl zaznamenán ve zmíněných letech zvláště vlivem epidemie spály, záškrtu, tyfu aj. Infekční pavilon, dle pamětníků, doslova praskal ve švech. Vše se dařilo zvládat jen díky nesmírné vytrvalosti a úsilí lékařů a zdravotních sester. Mezi nemocnými byly i děti z německých rodin z Porúří evakuované před bombardováním. Pro tyto děti byl zřízen KLV Lager ve „výchovně“, později kojeneckém ústavu, a v hotelu Grand.

V nemocnici v té době sloužily řádové sestry diakonky, lišily se mj. uniformami. Poslední zmínky o diakonkách v nemocnici jsou z roku 1955. Dle pamětníků z řad lékařů i pacientů „každá z nich byla opravdovým symbolem pracovitosti, vlídnosti, ochoty, porozumění, vřelého vztahu k nemocným, obětavosti“.

Velmi náročné bylo toto období pro všechny, pro lékaře i pro sestry, jakož i pro pomocné síly. Nikdo již nepočítal odpracované hodiny, přesčasy, služby… Strojník a topiči byli ve službě skoro bez přestání. Pracovní doba v kanceláři byla stanovena okresním hejtmanem od 7 do 19 hodin s polední hodinovou přestávkou. Jako důvod bylo uváděno, že: „Němečtí vojáci za nás prolévají krev na východní frontě, my jim musíme pomáhat prací v zázemí“.

Chloubou ústavu byla kuchyně. Pamětníci dodnes vzpomínají zejména na páteční obědy, představované českými buchtami s povidly, marmeládou, mákem či tvarohem. Úklid nemocnice prováděly pomocnice. Lékařské vedení mělo na čistotu vysoké nároky, pečlivost však byla samozřejmostí a nebylo nutno ji vymáhat. Pomocnice také přenášely jídla z kuchyně na oddělení.

S pořádkem vypomáhala, jakož i s údržbou, skládáním a vykládáním, štípáním dříví apod., venkovská parta dobrovolníků, kteří byli k nezaplacení např. v době stěhování.

V průběhu roku 1942 se prohloubil proces germanizace. Úředním jazykem se stala výhradně němčina. Kurzy němčiny museli navštěvovat i manuálně pracující zaměstnanci nemocnice. Lékaři a správní zaměstnanci skládali z němčiny povinné zkoušky. Kdo neuspěl, byl potrestán srážkami z platu. Lékaři byli zkoušeni před úřadem vrchního zemského rady, Oberlandratem v Jičíně. Ale ani znalost německého jazyka ještě nebyla zárukou úspěchu. Ve snaze narušit vztahy mezi lékaři docházelo k účelovému zkreslování výsledků zkoušek. Tak například uspěli sekundární lékaři a primář nikoli, ačkoli měl přinejmenším stejně dobré znalosti němčiny jako jeho podřízení. Primáři proto sráželi až do konce války zhruba pětinu platu.

Zaměstnanci nemocnice byli vystaveni ze strany úřadů velkému tlaku, který měl mnohdy existenční dopady.

Nemocnice byla v následujícím období dvakrát přestěhována. Nejprve v roce 1943 do objektu polikliniky (dnešní staré polikliniky) a v roce 1945 do budovy „textilky“, než se v poválečném období natrvalo vrátila do svých původních prostor. Důvodem bylo nejprve vybudování SS lazaretu v nemocnici a později velké množství raněných a nemocných přivážených z fronty.

Válka skončila a před nemocnicí stály nové výzvy. Zaměstnanci nemocnice se s chutí a elánem pustili do obnovy nemocnice.

1945–1992

V roce 1947 si rozvoj medicínských oborů a zvyšující se nároky na potřebu zdravotnických služeb vyžádaly další odpovídající prostory. Byl připraven projekt rozšíření nemocnice na zakoupených pozemcích. Projekt pamatoval rovněž na výstavbu obytných domů pro zdravotnický personál. Projekt však nebyl podpořen ministerstvem zdravotnictví a nebyla pro něj tedy získána finanční podpora.

Začátkem 50. let byla zrušena hospodářská škola a její objekty byly postupně provizorně přebudovávány pro zdravotnictví. Z vlastní školy vznikla poliklinika, ze stodoly garáže a byty pro zaměstnance, z chléva doprava a výzkumný ústav hematologický, z „prasečáku“ laboratoře.

Na podzim roku 1954 byla otevřena transfuzní stanice.

V roce 1959 byla vybudována centrální biochemická laboratoř v suterénu staré polikliniky.

Později byla Nemocnice s poliklinikou Jilemnice, dříve spadající pod OÚNZ Jilemnice, začleněna pod OÚNZ Semily, kam byla přesunuta veškerá výkonná správa. V této době měla nemocnice ve svém spádu tato města a vesnice: Horku u Staré Paky, Studenec, Horní Brannou, Víchovou, Jablonec nad Jizerou, Poniklou, Vysoké nad Jizerou, Rokytnici nad Jizerou a Harrachov.

Došlo k prudkému rozvoji medicíny, vydělily se samostatné obory, medicína si žádala specialisty, speciální přístroje a vybavení, a tomu i odpovídající prostory. Nadšení odborníků a zavádění nových poznatků a technologií do praxe nebylo bohužel sledováno budováním odpovídajících hygienicko-provozních podmínek. Řešily se pouze vznikající havárie na hlavní budově, kde byla za provozu ze tří čtvrtin provedena rekonstrukce rozvodů vody, odpadů, elektřiny a topení.

V 80. letech v nemocnici pracovalo 350 zaměstnanců a nacházelo se zde čtrnáct oddělení, z toho šest lůžkových.

Ke cti nemocnice vždy patřilo, že se svou úrovní péče řadila k nejlepším a že si své pracovníky, za podpory předních ­českých pracovišť, vychovávala sama.

V letech 1984 a 1985 byl již zcela zřetelný nedostatek odpovídajících podmínek pro tak rozšířené spektrum výkonů. Tehdejší vedení nemocnice zahájilo projektové přípravy na její rozšíření a na vybudování podmínek odpovídajících počtu a spektru vyšetření. Hlavní práce byly dokončeny v roce 1987. Rozšířením projektu o radiodiagnostické oddělení došlo k posunu jejich dokončení do roku 1989. Projekty byly podpořeny a doporučeny MZ a MF nejen pro své aktuální řešení, ale i proto, že nemocnice v Jilemnici byla zahrnuta do „perspektivní sítě“ zdravotnických zařízení. V roce 1990 bylo ze státního rozpočtu uvolněno 20 milionů Kčs na zahájení projektu Dostavba MMN. Tyto prostředky však skončily na základě rozhodnutí tehdejšího vedení OÚNZ v Semilech v jiném zdravotnickém zařízení.

Obnovení činnosti samostatné Masarykovy městské nemocnice v Jilemnici

Bouřlivá doba v polistopadovém období s sebou přinesla velkou řadu pozitivních změn. Jako jednu z nich vítali jilemničtí zdravotníci přirozeně i delimitaci OÚNZ Semily a vznik samostatné Masarykovy městské nemocnice dne 1. ledna 1992. Město Jilemnice se stalo jejím zřizovatelem. Jilemničtí zdravotníci spolu se zřizovatelem a svými občany zahájili nelehkou cestu k obhájení existence MMN.

Máte další informace o historii naší nemocnice?
Napište nám prosím a rozšiřte naši kroniku.

Odesílatel






Zpráva




 
 
 

velikost písma - A +

Loga projektu Projekt Zavádění CAF v Jilemnici

Projekt „Zavádění CAF v Jilemnici“ číslo: CZ.1.04/4.1.01/53.00038. Tento projekt je financován z ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR. Díky projektu pořídila Masarykova městská nemocnice v Jilemnici v roce 2011 tyto webové stránky.